Pilná „Fčelka“, co ráda cestuje a tančí – to je naše nabídkářka Peťa Včelařová

V aktuálním rozhovoru bychom Vám rádi představili novou posilou v řadách našich nabídkářů, cestovatelku s vášní pro tanec, Petru Včelařovou.

Peťo, jsi u nás ve firmě nová, prozradíš nám něco o své pozici nabídkářky? Proč jsi se rozhodla pracovat právě ve firmě Van Leeuwen?

Ano, to je pravda. Moje židle ještě není pořádně zahřátá, nedávno mi teprve skončila zkušební doba. Jsem na vnitřním prodeji, na pozici nabídkářky. Mým úkolem je orientovat se ve skladovém systému, spolupracovat s obchodníkem a správně nabídnout zákazníkovi materiál, dle jeho potřeb. To první si myslím, že už docela zvládám, na zbytku je asi pořád co zlepšovat. Ale člověk se učí celý život…
Přes tři roky jsem pracovala v podobném oboru a přišla chvíle, kdy jsem si řekla, že bych potřebovala změnu. Nejdřív jsem se chtěla vydat úplně jiným směrem, ale nakonec mě to přitáhlo zase zpátky k železu. Asi nějaký magnet nebo co..
V podstatě jsem se rozhodla celkem na rychlo. Při jednom klikání na internetu, jsem se náhodou dostala na blog Život trubky. Strašně mě to nadchlo. Měla jsem pocit, že je to úžasný tým lidí, jehož součástí by snad chtěl být každý. Tak že by taky já? Ani jsem se nenadála a už jsem tvořila životopis.

Víme o Tobě, že ráda tancuješ. Můžeš nám tento Tvůj koníček přiblížit?

Ne nadarmo se říká: „Když jsi smutná, tancuj. Když máš vztek, tancuj. Když jsi veselá, tancuj. Už tančíš? Tak pokračuj! “  A tak to dělám. Tanec je mou velkou vášní. Hlavně ten orientální. Mnozí ho znají pod pojmem břišní tanec, což vzhledem k anglickému výrazu bellydance, odpovídá asi nejlépe. Věnuju se mu už přes 13 let.

Jako lektorka vedu v Brně svoje kurzy pro začátečnice a pokročilé. Jsem součástí velké taneční skupiny Raks Sultana, se kterou pravidelně soutěžíme a pořádáme orientální show. Občas vystoupím i sólově, pod uměleckým jménem Dahlia Maya, na nějakém festivalu, hradní bitvě, svatbě nebo plese.

Když se řekne orientální tanec, spousta lidí si představí něco exotického a erotického. Stále hojně panuje mýtus, že se natřásá s holým břichem a v penízkovém šátku. 🙂 Přitom arabské země, kde má tanec kořeny, jsou velmi konzervativní. Takže zde skutečně nejde o svádění. Je to opravdu umění, spojené s historií a autenticitou daného tanečního stylu (kterých mají obrovské množství).

V dnešní době, se kromě nejrozšířenějšího klasického orientálního tance (Raks Sharki), více objevují moderní prvky a rekvizity (křídla ISIS, vějíře, šavle…), v krásných nazdobených kostýmech, které se lidem líbí mnohdy víc, než třeba tradiční egyptský folklór.

A Tobě samotné se líbí jaký styl?

Mně se nejvíc líbí klasika a fusion – tedy propojení více tanečních stylů (arabsko-španělský, tango oriental, salsa orient, a mnoho dalších). Tam je opravdu variabilita tanečního projevu. Při správném skloubení hudby a kostýmů, můžete prostřednictvím orientu zatančit skoro cokoli.

Co se týče fyzické a finanční náročnosti, dalo by se to přirovnat klidně třeba k flamencu nebo standartním tancům. Rekreačně je to pro zábavu a odbourání stresu. Orientální tanec navíc působí příznivě na bolavá záda, držení těla a jiné „kancelářské“ neduhy. Ovšem pokud se se skupinou připravujeme na show nebo na soutěž, na tréninku se hodně zapotíme.

Do toho si většinou samy upravujeme a zdobíme kostýmy, takže už mám na všechny komponenty speciální skříň. To je pak všude spousta korálků, kamínků a flitrů. 😀 No jo, orientální tanečnici prý poznáte i bez kostýmu – podle toho, že u ní doma otevřete plechovku tuňáka a najdete tam kameny Swarowski.

S manželem vlastníte několik „staroušků“ (Jawa, Pionýr).  Jaký byl váš nejdelší výlet?

Je to tak. Nemáme klasickou garáž, nýbrž „motobrloh,“jak muž s oblibou říká.  Nablejskaná motorka tam ale nikdy nebyla. Vždycky zabrala místo nějaká omšelá stařešina nebo patinovka, která se stala srdeční záležitostí. Nejdelší a nejpočetnější výlet se staroušky, byla asi výprava za burčákem, okolo Mušova. Jelo nás tehdy 7 na 6 starých strojích. Nejvtipnější bylo, že jsem se teprve dva dny předem, učila krotit Pionýra, že na něm pojedu já. 😀 Jedině na tuto kubaturu jsem měla řidičák. Motor kvičel, já taky… ale nakonec jsem pozici za řídítkama, raději přenechala zkušenějším. Najeli jsme celkem asi 130 km, cestou nám Jawa 4x bezdůvodně chcípla, jednomu Pionýru došel benzín, ale všechny trable přišly na štěstí až na zpáteční trase, takže jsme to vše zdárně zvládli. Byl to zážitek, hlavně když nám po dědinách lidi nadšeně mávali. Asi netušili, že jim to tam těma prďákama celý zasmradíme.

Při jaké činosti nejradši relaxuješ?

Většinou mám aktivní relax. Takže převážně překvapivě tanec, cvičení nebo nějaká vycházka. I když se bojím výšek, miluju rozhledny. 🙂 Ale nedělá mi problém ani lenošit u filmu nebo nějaké knížky.

Představ nám svoji stránku www.dobrodruzstvineceka.cz, co Tě přimělo ji založit?

„Dobrodružství nečeká!“ Tak zněla hláška z jednoho filmu, kde podnikli výpravu za Vodopádem snů. A taková byla trochu i ta naše cesta. Celý rok jsme si s mužem šetřili dovolenou, abychom na měsíc mohli utéct z práce, z republiky, z Evropy,… vlastně rovnou ze severní polokoule. Do ráje, na druhém konci světa.

Jeli jsme na návštěvu za kamarádem na Nový Zéland. Celou dobu pobytu, jsme procestovali. Tisíce kilometrů, střet různých světů, střídání hor, řek, lesů, oceánu, sněhu i pouště… Desítky nocí na zemi ve spacáku a nepřeberné množství zážitků, které nejde popsat jen tak ve chvilce. A právě proto vznikl tento blog.

Než jsme odjeli za dobrodružstvím, dostali jsme Cestovatelský deník. Každý den jsem si tam poctivě zapisovala naše příhody. Po návratu jsme samozřejmě čelili spoustě otázkám, jak jsme se měli, co jsme dělali, jestli jsme podnikli Tongario Crossing, jestli jsme zahlídli Kiwiho, a nebo proč jsme nebyli v Hobitíně… A tak jsem se rozhodla, deník postupně, po částech, přepsat do elektronické podoby, obohatit ho o nějaké fotky a volně zpřístupnit web pro všechny zvědavce. Stala se z toho zábava na dlouhé večery (hlavně ten výběr z 3 tisíc fotek) a vlastně ještě po roce, mi pár dnů k dopsání chybí.

Jsi ve Van Leeuwen krátce, ale máš už nějaký vtipný zážitek z firemního prostředí?

No jéje. Jedna veselá událost se mi stala hned první den, při průchodu hlavním vchodem. A moc ráda na to vzpomínám. Přišla jsem celá nervózní a nachystaná na spoustu nového. Pozdravila jsem „dobrý den,“ dostalo se mi stejné odpovědi, ale v tom koukám, že ten hlas znám. Tak jsem přišla k pultíku blíž a za počítačem seděla Verča. Byly jsme obě mile překvapené a hned jsme se začaly vítat a strašně smát. „Co tady děláš?“ A já: „No, já tady ode dneška asi pracuju. A co ty?“ „Já tady teda už nějakou chvíli taky pracuju.“.V by mě nenapadlo, že kamarádku ze školy, potkám tady na logistice.

Co si představíš pod pojmem “Život trubky”?

V prvé řadě si představím asi všechny ty lidi, kteří tento „Život trubky“ tvoří. Ať už jsou to skladníci, logistika, oddělení nákupu nebo prodeje… Každý článek je důležitý.

Navzdory drsné branži, s chladnou ocelí, jsou za tím vším úplně normální a milí lidi. Vesměs tu panuje přátelská atmosféra, tolerance a pochopení, i když to není někdy jednoduché. A to si myslím, že dělá ten život životem. I těm trubkám.