Všestranná Veronika Kamenická často prohlašuje: „Smích je skrytá hysterie.“

Všestranná Veronika Kamenická často prohlašuje: „Smích je skrytá hysterie.“

Verčo, mezi tvé záliby patří sporty všeho druhu. Co všechno jsi vyzkoušela, u čeho jsi vydržela nejdéle a co ti vydrželo dodnes?

To je pravda, sport mám hodně ráda. Střední školu jsem reprezentovala na různých turnajích v míčových hrách. Ale nejvíc druhů sportu jsem vyzkoušela v době studia na vysoké, protože Brno nabízelo spoustu možností. Začala jsem tradičním aerobikem, pak následovaly pilates, zumba, různé druhy bodyformingu. Hodně mě bavila antigravitační jóga (cvičení v závěsných sítích) a pole dance. Člověk tam musí opravdu, chtě nechtě, zapojit i svaly, o kterých předtím nevěděl. Jsem typ, který potřebuje všechno vyzkoušet, a hlavně nutně potřebuje všechno mít. Takže mám doma ve sklepě nainstalovanou síť na jógu, vlastním spoustu gymnastických míčů a různých pomůcek na rehabilitaci (z období operace kolene), posilovačů na workout a kdyby mi to výška stropu dovolovala, pořídím si i tu tyč na pole dance. Ale má to trošku háček – doma se vážně nedokopu ke cvičení. Takže abych něco dělala, musím mezi lidi. Proto jsem nejdéle vydržela u volejbalu. Ten hraju dodnes.

Před rokem sis pořídila pejska Noxe. Co je za rasu a jakým způsobem ovlivnil tvůj život? Předpokládám, že tě nutí také k častějšímu pohybu.

Nox je roční kříženec československého vlčáka a slovenského kopova. Psa jsem vždycky chtěla a v rodině vždycky nějací byli a stále jich několik je. Musím se ale přiznat, že jsem jeho výchovu podcenila. Nox byl krásné malé štěňátko, takže jsem si ho jenom užívala a bohužel nevychovávala. Teď se všechno snažíme dohnat, ale díky svým rodičům má tvrdohlavou povahu, takže to jde pomalu. Ale jde to. Na procházky chodíme každý den. Ráno kratší, ale když se vrátím z práce, tak beru automaticky vodítko a jdeme. Většinou nejdeme míň než 3 kilometry, protože to je vzdálenost, po které přestane Nox venčit mě a konečně to vypadá, že venčím já. Dobré na těchto procházkách je i to, že si můžu namlouvat, že mi zadek roste z přibývající svalové hmoty a ne ze snězených KitKatů z našeho automatu v jídelně.

Prozradila jsi na sebe také jednu „klidnější“ zálibu, a tou je četba. Co nejraději čteš? Máš doma nějakou unikátní sbírku knih, na kterou jsi pyšná?

Čtu hrozně ráda prakticky od první třídy. Čtu všechno až na horory. Ne že bych byla strašpytel, ale mám moc bujnou představivost. A to se moc nehodí, když bydlíte na konci města a vracíte se v 15 letech z diskotéky kolem židovského hřbitova. Vyrostla jsem na Harrym Potterovi. Mám ráda knížky, kdy jste stejně staří jako hlavní hrdina a vyrůstáte s ním. Pak mě baví období starověku, takže cokoliv založené na událostech starověkého Řecka, Říma, Egypta, období vlády Jindřicha II. v Anglii, prakticky všechno z evropských dějin až do novodobé historie. Války už mě tolik nebaví. S knížkami to mám podobně jako se sportovním vybavením – hrozně nutně je potřebuju. Od autorky Agathy Christie mám doma prakticky kompletní sbírku – přes osmdesát knížek v jednotné vazbě od nakladatelství Knižní klub a pak novější překlady přepisů jejích divadelních her, dvojjazyčně některé příběhy, které u nás nevyšly. Také její životopisy.

Ráda chodíš za kulturou také do divadel, nejraději máš muzikály. Co nejzajímavějšího jsi viděla, co bys nám doporučila k návštěvě? Zhlédla jsi také něco, co tě zklamalo?

S rodiči jsem kdysi viděla v Praze Draculu následovaného Hrabětem Monte Christo a Kleopatrou a od té doby ujíždím na muzikálech. Do Prahy už se moc nedostanu, ale zbožňuju Městské divadlo v Brně, které má skvělou hudební scénu. Muzikál Bídníci jsem tady viděla 4x, stejně tak Čarodějky z Eastwicku. Samozřejmě doporučuju i komedie – Dokonalá svatba, Někdo to rád horké a určitě by mě napadla spousta dalších. Dvě sezóny jsem měla i předplatné, které zahrnovalo i dramata. Ale ta teda doporučovat nebudu. Jsou to ta představení, kdy vás křeslo tlačí po 5 minutách, máte nutkání se dívat na hodinky, jestli už nebude přestávka, a o přestávce si musíte říkat, že by to vypadalo fakt blbě, kdybyste si vzali kabát a šli domů. Samozřejmě herce obdivuju, ale já mám radši smích.

Vystudovala jsi nábytkové inženýrství, které tě po škole i živilo. Co tě přimělo k záměně nábytku za ocelové trubky? V čem ve své minulé a nynější práci vidíš největší rozdíl?

Chtěla jsem vyzkoušet něco nového a upřímně, vůbec jsem netušila, kde mám šanci se svým zaměřením najít práci. Takže jsem rozeslala pár životopisů, šla na pohovory, no a jsem tady. Největší rozdíl je ve vůni. Ve firmě, kde se dělá se dřevem, to krásně voní. Ale jinak to byla malá rodinná firma, takže ve Van Leeuwen je mnohem větší šrumec.

Pamatuješ si na svůj první den v práci u nás? A jak se ti jako ženě pracuje v prostředí plné ocelových trubek?

První den si pamatuju. Libor Janský se mě snažil vnutit účtárně a naprosto nepochopil, že nastupuju na logistiku. Ale jinak to byl akorát den plný školení BOZP a manuálů, které dnes ovládám levou zadní, ale tehdy to vypadalo, že naučit se čínsky bude mnohem jednodušší. Ale i po dvou letech jsem schopná vydat se na sklad najít materiál na určitém místě a nakonec se ptám kluků na skladě, kde že to místo je. Ale jinak je prostředí ocelových trubek příjemné hlavně díky kolektivu kluků na skladě i kolegů v kancelářích.

A tvůj nejvtipnější zážitek spojený s Van Leeuwen?

Hodně vtipné jsou zážitky s řidiči, kteří ovládají jen svou mateřštinu, a vy jim dokola říkáte, že jim nerozumíte, a oni vám říkají pořád dokola něco, čemu opravdu nerozumíte. Pak musíte doufat, že dodací listy, které vám dali, pomůžou určit, odkud a jaký materiál vezou. Jinak každý den přináší spoustu vtipných zážitků a práci je potřeba občas odlehčit hlavně tím humorem.

Co si představíš pod slovním spojením „Život trubky“?

Vzhledem k mé bujné fantazii živené knížkami a animovanými pohádkami je těch představ hodně. O velké trubce, která si neustále stěžuje dunivým hlasem, o malé pístnici, která se mačká v balíku s ostatními sestrami a představuje si, že bude jednou součástí velkého traktoru, o nerezové redukci, která jednou spojí opravdu důležité potrubí… No a už mi v hlavě jede celý seriál.



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *