Život trubky

V našem dalším rozhovoru jsme se Vám rozhodli představit další pevný článek našeho Van Leeuwen řetězu kvalitních zaměstnanců – naši nákupčí,

Ing. Ivu Tichou

Ivi, v minulosti jsi hrála závodně volejbal, jak si se k tomu dostala? A proč si vlastně skončila?

Dostala jsem se k tomu jako malé dítě, které hledalo koníček, který by ho bavil. Začala jsem v 6-ti letech. Bylo to velmi složité, jelikož si myslím, že v takovém věku je těžký jakýkoliv fyzický výkon. Bavilo mě to, šlo mi to, měli jsme super partu a tak začala moje „volejbalová kariéra“.

Aha, a jak dlouho jsi hrála? Jaké soutěže?

Hrála jsem přibližně 12 let za Vyškov. Hrály jsme krajské soutěže, v juniorkách jsme dokonce krajskou soutěž vyhrály a dostaly se do 1. ligy. Pak přibližně v 18 letech jsme každá z nás šly na vysokou školu, začaly pracovat a tak se náš tým bohužel rozpadl. Později mi to chybělo a tak jsem začala hrát ještě i za ženy za Vyškov. Tam jsem byla přibližně další dva roky a nakonec jsem skončila, protože to neplnilo moje očekávání. Stále dost často však přemýšlím, zda se vrátit k ženám nebo ne, ale je pravda, že mi to moc chybí, takže si myslím, že je to otázka času, kdy zase budu blokovat na síti míče od soupeřů.

Mimo sportovní zapálení v Tobě také dřímá chovatelský či dokonce cvičitelský koníček – povíš nám o tom víc?

Ano. S přítelem jsme se před 2,5 roky přestěhovali do baráčku a pořídili si psa. Border kolii jménem Codi. Je velmi chytrý, tak jak už to u tohoto plemene bývá, ale zároveň je také dost náročný. Je to pes, kterému musíte věnovat co nejvíce času co můžete. Ideálně se s ním věnovat nějakému sportu, např, agility, mushingu či pasení ovcí. My chodíme na procházky, dovádíme doma, cvičíme povely a všechny možné triky  a věnujeme se dogfrisbee. V plánu mám také vyzkoušet mushing s koloběžkou. Miluje také vodu, takže s ním jezdíme často k rybníku. Je super pocit, když vidíte jak ho veškerá práce co s ním děláte neskutečně baví. A hlavně je to můj nejlepší přítel!

Auta – další tvé oblíbené téma a konkrétně Alfa Romeo. Proč zrovna Alfa Romeo?

Již od malička jsem taťkovi nahrazovala tak trochu syna. Více mě bavila auta než panenky. Jezdívali jsme spolu na rally nebo buginy. Vždycky mě auta zajímala a měla jsem ráda rychlou jízdu. Když jsme se s přítelem dali dohromady, tak měl Alfu Romeo 159. Neskutečný auto! Takový komfort a zároveň divokou jízdu s 210 koňmi pod kapotou – to chce každý zažít! Pak jsme řešili druhé auto skrz dojíždění a pořídili jsme další Alfu Romeo, tentokrát 156 sportwagon. Ta je ještě živější, jelikož je lehčí a má ještě chiptuning. Právě proto Alfa Romeo – člověk to pochopí, až když v ní sedí a ještě líp až když ji řídí. Spousta lidí hází Alfy do jednoho pytle. Říká se, že jsou to poruchová auta. Ta jak u ostatních automobilek jsou některé motory držáky a jiné vyžadovaly pravidelnější péči, kterou od majitelů neměly. Jako u ostatních aut je to z části o lidech a Alfa není pro každého. Buď ji milujete nebo nesnášíte.

Oblíbené jídlo, místo a hudba?

Moje nejoblíbenější jídlo je asi kuře na paprice od maminky. Dělám stejný recept, ale od ní je vždycky nejlepší. Jinak mám moc ráda vajíčka na všechny způsoby, Caesar salát nebo sýry (a k tomu dobré víno). Vyloženě oblíbené místo asi nemám, ale v podstatě je mi dobře kdekoliv v přírodě. Hudbu mám ráda živější, která mě dobíjí energií, například drum and bass, hip hop, ale poslechnu si i pop.

Jak by vypadal tvůj ideální den? Popiš ho od rána až do večera

Žádný spěch, žádná starost – to by byl pro mě ideální den. Dnes se každý den za něčím ženeme, člověk neustále někam spěchá. Ideálně se ráno probudit, kdy bych měla již nachystanou snídani (míchané vajíčka). Po snídani bych vzala přítele a psa a jeli by jsme někam na výlet do přírody. Po cestě by jsme si dali někde dobrý oběd. Po obědě domů si dát „dvacet“ (i když by nás pes rozhodně nenechat, protože je neunavitelný). Odpoledne posedět s přáteli na terase, zahrát si například aktivity a na večeři si něco dobrého ugrilovat. 

Pamatuješ si na svůj první den v práci u nás? A jak jako ženě se ti pracuje v prostředí plné ocelových trubek?

Na první den ve Van Leeuwenu si dobře pamatuju. Byla jsem šťastná za novou příležitost, viděla jsem kolem sebe lidi, kteří byli moc milí. Cítila jsem se opravdu dobře. První dny jsou ještě takové nezáživné. Přece jen se se vším seznamujete, tak si vybavuju, že jsem byla jak Alenka v říši divů. V prostředí ocelových trubek se cítím dobře. V bývalé práci jsem nakupovala plechy a hutní materiál do strojírenské výroby a moc mě to bavilo. V oboru jsem dá se říci zůstala, jen se nyní specializuji na nákup přesných trubek a jeklů a hydrauliky. Tento obor je pro mě velmi zajímavý už od výroby až po použití jednotlivých produktů vyrobených  z těchto materiálů.

Nejvtipnější zážitek spojený s Van Leeuwen kolektivem?

Vyloženě na nejvtipnější zážitek si asi nevzpomenu, ale bylo jich mnoho. Na spoustě akcích, jak už na závěrečným večírku strojírenského veletrhu nebo na našich sportovních či grilovacích akcích. Vždy je spousta legrace.

Co si představíš spojením „Život Trubky“?

Život trubky pro mě znamená naše společnost. My všichni, kteří jsme její nedílnou součástí a když se práce každého z nás poskládá dohromady je to Van Leeuwen.